ŠTÍTNÁ ŽLÁZA,EPILEPSIE

Hypotyreóza
je celkem rozšířený a poměrně vážný dědičný problém funkce štítné
žlázy, který se vyskytuje u čistokrevných psů. Neexistuje plemeno psů
které by nebylo postiženo, bohužel ale není možné přesně určit míru
rozšíření protože nejsou k dispozici statistické údaje. Veterináři se
však s touto chorobou setkávají poměrně často.
Vzhledem k míře
dědičnosti, spojené se sníženou funkcí štítné žlázy, je provádění testů
na chovných jedincích spíše otázkou nutnosti než volby pro všechny
chovatele. Podívejme se nejprve na štítnou žlázu, co je to a jak
funguje.

Systém
Uvažujme o štítné žláze jako
o krystalu který určuje rychlost hodin na vašem počítači. Když
produkuje příliš mnoho nebo naopak málo celý systém začne špatně
fungovat protože jednotlivé součásti nefungují tak jak mají. Společně s
hypofýzou funguje štítná žláza jako dirigent který řídí činnosti
jednotlivých orgánů. Fungují jako termostat, regulátor otáček,
kontrolka tlaku v mechanických systémech.
Protože má štítná žláza takový význam pro správné fungování těla, každé narušení její funkce může mít velmi vážné následky.
Přirovnání
k telefonní ústředně je velmi výstižné. Přestože telefonní ústředna ani
nevysílá ani nepřijímá telefonní hovory, reguluje a směruje hovory.
Není důležité jak dobře nebo špatně funguje vaše telefonní linka nebo
linka osoby které voláte pokud nebude správně fungovat telefonní
centrála. V těle funguje mnoho obranných mechanismů. Použijme opět
analogii s telefonní ústřednou. Pokud přestane fungovat satelitní
spojení, ústředna převede všechny telefonní hovory na mikrovlnné
spojení nebo na jiné satelity. Každý z těchto systémů má však svou
kapacitu přenosu. Takže telefonní spojení bude fungovat ale ústředna
ztratí část své kapacity.
Pokud je funkce štítné žlázy částečně narušena, ostatní systémy budou fungovat dále, ale s nižší výkonností a nižší rychlostí.
V
případě poruchy naší telefonní ústředny se celý systém nezhroutí ale
bude mnohem zranitelnější a nebude schopen pružně reagovat na další
problémy. A tak je to i s hormonálním systémem, protože velkou měrou
ovlivňuje imunitu celého organismu. Pokud bude imunitní systém narušen
nebo nebude správně fungovat celý organismus bude náchylnější ke
škodlivým vlivům prostředí a nebude schopen se proti nim bránit.


Štítná žláza
Podívejme
se nyní na štítnou žlázu a pojďme si vysvětlit co to je a jak funguje.
Mějme na paměti naší analogii s telefonní ústřednou. Štítná žláza je u
psů složena ze dvou laloků nacházejících se po obou stranách hrtanu
(dýchací trubice). Je známo že produkuje nejméně dva příbuzné hormony:
Thyroxin (T4) a Triiodothynonin (T3). Jediný rozdíl je v tom že T4 má
vázány čtyři atomy iodu a T3 má jen tři. Štítná žláza produkuje
převážně T4, ale je to právě T3 který je pro fungování organismu tak
důležitý.

Syntéza T3 z T4
V případě potřeby
se z T4 stává T3 tak, že v sérii složitých kroků které se dějí hlavně v
játrech a ledvinách se z T4 uvolní jeden atom iodu.
Hormony jsou po
těle distribuovány krví tak, že se naváží na proteiny krevní plazmy.
Méně jak 1% T3 a 0,1% T4 zůstávají volné. Jeden z běžně prováděných
testů zjišťuje množství volných T3 a T4. Pouze volný hormon je schopen
vniknout do buněk. Jakmile projdou buněčnou membránou, naváží se opět
na protein. Tento proces dá signál receptoru uvnitř buněčného jádra a
aktivuje syntézu různých metabolických enzymů. Tyto enzymy regulují
bazální metabolickou úroveň organismu, jakýsi tělní volnoběh. Tato
bazální metabolická úroveň organismu řídí množství spotřeby kyslíku a
energetický výdaj, který má vliv na produkci tepla. To je proč
spotřebováváme energii abychom udržovali tělesnou teplotu a je to také
důvod proč jedinci se sníženou funkcí štítné žlázy nesnášejí chlad.

Kontrolní mechanismy
Vnitřní
kontrola hladiny hormonů je složitý proces. Hormony štítné žlázy nejsou
vylučovány kontinuálně ale ve skocích. Tento proces můžeme přirovnat k
funkci termostatu. Jakmile poklesne hladina volného hormonu štítné
žlázy v plasmě pod určitou hranici, podvěsek mozkový začne vylučovat
TRH. TRH stimuluje produkci TSH z adenohypofýzy a ten nastartuje
produkci hormonů štítné žlázy. Další funkcí TSH je zachování funkčnosti
štítné žlázy. Nesprávná hladina TSH způsobuje atrofii štítné žlázy.
Toto je hlavní důvod proč je včasná diagnostika a účinná léčba tak
důležitá. Jakmile štítná žláza atrofuje už se nezregeneruje. Sekrece
TSH ustane jakmile se koncentrace hormonů v plazmě je dostatečná a
jakmile opět klesne, sekrece se znovu nastartuje.

Klinické příznaky
Vzhledem
k množství funkcí které štítná žláza ovlivňuje mohou být klinické
příznaky špatné funkce štítné žlázy různé. Většina majitelů si uvědomí
problém když se změní kvalita srsti psa, protože je to symptom o kterém
se nejvíc ví. Klasické příznaky jsou vyrážky a ztráta srsti po obou
stranách trupu nebo na ocase. Nový růst srsti je obvykle velmi pomalý a
srst se jeví suchá nebo jinak zbarvená. Barvu může změnit i pokožka, ta
se může také mastit, zapáchat a ztlušťovat se. Pes snadno tloustne,
stává se letargickým, pomalým a přestává se pohybovat. Často byly
pozorovány i ušní infekce, změny chování, nervové poruchy jako
nevyprovokovaná agrese, naklánění hlavy, záchvaty, obíhání v kruhu a
paralýza obličejových nervů. Navíc se objevují poruchy reprodukčního
systému jako je prodloužený anestrus a nižší schopnost zabřezávat. Z
tohoto výčtu je jasné že se jedná o velmi vážnou nemoc a je nutné jí
včas podchytit.

Příčiny
Pro chovatele jsou
důležité dvě otázky. Co způsobuje sníženou funkci štítné žlázy? Zvyšuje
se frekvence výskytu? Většina případů je následek autoimunní thyreóza
To je stav kdy imunitní systém napadá tkáň štítné žlázy. Tělo se tomu
brání tak že nutí žlázu produkovat více hormonů ale postižený jedinec
nakonec není schopen produkovat dostatečné množství hormonů k zajištění
správné funkce organismu. Jeden ze způsobů jak tento stav
diagnostikovat je zjištění přítomnosti protilátek napadajících štítnou
žlázu, hlavně TgAA (thyroglobulin antibody). Přestože je jasné že
existuje genetická predispozice k této chorobě, záleží také na vlivu
prostředí, na výživě a na vystavení vlivu toxinů. Tyto faktory způsobí
vznik onemocnění u geneticky predisponovaného jedince. Víme že
schopnost těla zachovat homeostázi když je vystaveno změnám prostředí
závisí na schopnosti detoxifikace. Tato schopnost je závislá na změnách
hladiny hormonů štítné žlázy. Toxiny, nutriční deficity a alergie jsou
vnější faktory které mohou ovlivnit naši představu výskytu snížené
funkce štítné žlázy.

Plemenná specifika
Hladiny
hormonů které považujeme za normální se liší plemeno od plemene. Je
zřejmé že některá plemena jsou náchylnější ke snížené funkci štítné
žlázy. Více jak tři čtvrtiny z 140 plemen uznaných AKC jsou geneticky
predisponována. Tato čísla jsou alarmující, pokud vezmeme v úvahu i
fakt že nejpopulárnější plemena jsou mezi predisponovanými, podíl
ohrožených jedinců v psí populaci bude velmi vysoký.

Chovní a nechovní psi
Jedním
z hlavních kriterií pro výběr chovných jedinců je jejich vhodnost pro
reprodukci plemene. Tady je zakopán pes. To co jedni považují za velmi
žádoucí, druzí považují za nežádoucí. To co jedni považují za důležité
druzí považují za bezpředmětné. Všichni se ale shodneme na tom že
správná funkce štítné žlázy je jedním z hlavních kriterií při výběru
chovných psů neboť rozšíření hypotyreózy je v genofondu značné.

Testování a diagnostika
Testy
na zjištění hypotyreózy jsou mezi odborníky velmi spornou oblastí
protože postižená zvířata nemusí vykazovat klinické příznaky nemoci.
Následně mohou být tedy laboratorní výsledky zavádějící. V úvahu musí
být brán také věk psa. Koncentrace se totiž s věkem snižují a u štěňat
mohou být nad úrovní která je u dospělých považována za normální. Navíc
určité druhy léků například na bázi steroidů mohou ovlivnit výsledky.
Protože existuje mnoho faktorů které mohou ovlivnit množství hormonů v
krvi, je nutné začít s důkladnou prohlídkou. Jestliže pes vykazuje
klinické příznaky choroby, laboratorní testy vykazují sníženou hladinu
T4 a zvýšenou hladinu TSH je tato skutečnost dostačující pro stanovení
diagnozy hypotyreózy.
Pokud se rozhodujete chovat je velmi
pravděpodobné že budete testovat asymptomatického jedince. Testujte psa
po té co pohlavně dospěl a když fena nehárá. Dobré je začít s testy v
roce věku psa. Základní panel by měl obsahovat měření volné T4,
přítomnost TSH a test na TgAA. Nepředpokládejte že pokud výsledky budou
v normě máte spolehlivě zdravého psa. Choroba se totiž může vyvinout v
pozdějším věku a jediným spolehlivým prostředkem je každoroční
testování chovných jedinců.

Nutnost sledování výskytu nemoci v populaci
Nyní
je snad jasné že tato choroba je velmi vážná. Oba autoři jsou
přesvědčeni že každý zodpovědný chovatel by měl svá chovná zvířata
pravidelně testovat. Chov na zvířatech vykazujících sníženou funkci
štítné žlázy nebo na zvířatech netestovaných je nezodpovědný a
neetický. I bez zlých úmyslů je takové jednání velmi krátkozraké.
Bohužel musíme konstatovat že většina chovů je založena na psech bez
testů štítné žlázy a mnoha jiných dědičných chorob.
Tento odstavec
si prosím přečtěte několikrát. V chovatelském světě jsou dva tábory. Ti
propagující testy a ti co testy považují za zavádějící. Doufáme že jsme
vás tímto článkem přesvědčili o nutnosti testy jsou nejen důležité z
medicínského hlediska ale i z hlediska ekonomického v okamžiku kdy
umísťujete štěňata do nových domovů. Stále více chovatelů se přiklání k
zastáncům testování funkce štítné žlázy a nejen je propagují ale
informují nové majitele o tom že rodiče jejich štěňat jsou testováni.
Předpokládáme že tento trend bude pokračovat k užitku chovu
čistokrevných psů.

Epilepsie

Stále
více plemen se začíná potýkat s problémem epilepsie. Možná poto že jsem
neurologa a také proto že se zabývám chovem několika plemen (Irský
setr, Anglický špringršpaněl, Sibiřský hasky) se setkávám s otázkou
epilepsie víc než s jakýmkoli jiným problémem čistokrevného chovu.
Způsob přenosu geneticky podmíněné epilepsie je u každého plemene jiný,
spíš bychom měli říct že způsob přenosu se liší i v jednotlivých
liniích. V některých případech se jedná o dědičnost recesivní nebo
dominantní, závislou na jednom genu zakódovanou na autosomním
chromosomu. Pokud je epilepsie dědičná jedním z těchto dvou způsobů,
etické principy dalšího chovu jsou jasné. Nositelé dědičné epilepsie
musí být podle mého názoru z chovu vyřazeni. U vlastností s dědičnosti
autosomně recesivní nebo autosomně dominantní je poměrně snadné najít
nositele, nebo alespoň odhadnout pravděpodobnost s jakou daný jedinec
bude nositelem. Většinou je ale mnohem těžší určit způsob přenosu této
choroby, může být totiž i multifaktoriální nebo polygenní. V těchto
případech je rozhodování o chovu mnohem těžší a vyřazení jedince z
chovu bude záviset na množství výskytu genů v populaci.
Epilepsie je
nekotrolovatelný elektrický stav mozku. Může to být něco jako
neorganizovaná elektrická bouřka mozku ale čstější je synchronizované a
rytmické výboje ve všech částech mozku, které ruší normální elektrickou
aktivitu mozku, kdy ve vlnách dochází k elektrickým výbojům a ty mají
za následek chování které u postižených jedinců pozorujeme a kterým
říkáme záchvaty. Záchvaty se mohou projevovat různě ale u jednoho
zvířete se většinou projevují stejně. Mohou se projevovat jako krátké
období zmatenosti (15-30 sekund) bez ztráty vědomí nebo dokonce bez
ztráty kontroly. Záchvaty dělíme na záchvaty zasahující jen část mozku
(částečné), nebo záchvaty zasahující celý mozek (generalizované).
Generalizované záchvaty se většinou projevují jako rytmické křeče
motorického svalstva v různé intenzitě, kterým předchází náhlé stažení
celého těla a obrácení očí dovnitř hlavy. Tyto záchvaty obvykle
následuje fáze jejíž délka odpovídá délce křečí. V této fázi je buď
těžké nebo dokonce nemožné zvíře probudit. Generalizované záchvaty
mohou být buď dědičné nebo mohou být způsobeny chorobou jako je
diabetes, postižení jater atd. Částečné záchvaty se liší podle toho
která část mozku je zasažena. Při takovém záchvatu můžeme například
sledovat že se zvířeti nekontrolovatelně třese jedna končetina nebo
může pořád opakovat jednu činnost (mrkat, olizovat, chodit, ) ale vždy
je zvíře alespoň částečně při vědomí neboť je zasažena jen část mozku.
Tyto částečné záchvaty neprovází fáze kdy je zvíře znecitlivěno.
Částečné záchvaty mohou mít také dědičnou povahu ale v tomto případě je
vždy nutné uvažovat o jiné primární příčině. I generalizované záchvaty
se mohou zpočátku jevit jako částečné, je však otázkou času než se
záchvat rozšíří na celý mozek. Určení o jaký druh záchvatu se jedná
pomůže lékaři stanovit diagnózu. Samožřejmě je také nutné znát předky
psa a jejich diagnózy. Příčin epilepsie je velké množství. Moje
zkušenost mi radí že pokud není možné zjistit příčinu je třeba
epilepsii považovat za zděděnou. Základním předpokladem pro to abychom
pochopili dědičnost epilepsie je uvědomit si že každé zvíře může za
určitých okolností dostat záchvat. Příčiny mohu být různé od nedostatku
spánku, hypoglykemie, dehydratace a s ní spojená elektrolytická
nerovnováha mohou přivodit záchvat a zvíře nemůže být považováno za
epileptika, stejně jako o psu, který spadne z velké výšky a zlomí si
nohu nemůžeme předpokládat že je predisponovaný ke zlomeninám kostí.
Pes který je vystaven metabolicky stresujícím vlivům může mít záchvat
bez toho aby byl postižen epilepsií. Opakované záchvaty ovšem vyžadují
vyšetření na epilepsii. Pokud se v linii tato nemoc vyskytuje a je tedy
určité genetické riziko, jeden záchvat je dostačující k tomu aby bylo
zvíře vyřazeno z chovu, ale neznamená že toto zvíře bude trpět záchvaty
po celý zbytek života.
Odhalení příčiny epilepsie je základním
krokem ke stanovení nejen léčby ale také k tomu aby chovatel mohl
rozhodnout o budoucím využití sourozenců, rodičů a přibuzných
postiženého psa. Hypoglykémie je jednou z nejčastějších příčin
záchvatů. U toy plemen mají štěňata záchvaty velmi často právě z tohoto
důvodu. Některá sportovní nebo lovecká plemena jsou postižená záchvaty
které jsou způsobeny snížením zásob glykogenu v játrech způsobeným
velkou zátěží. Nádory slinivky břišní mohou také způsobit hypoglykémii,
která se často projevuje před pravidelným krmením, když je v krvi
nejnižší hladina cukru. Před a poporodní hypoglykemie může být také
příčinou záchvatu, který není příznakem epilepsie. Elektrolytická
nerovnováha může být také způsobit záchvat. Hyponatremie může být
příčinou záchvatu a je většinou spojována s dehydratací, otravou vody a
syndromy špatné hormonální sekrece které jsou následky špatné funkce
štítné žlázy a hypofýzy. Dehydratace a jiné elektrolytické nerovnováhy
a intestinální poruchy je snadné klinicky zjistit a neměly by být
přehlíženy jako možné spouštěče záchvatů. V úvahu by měla být brána i
Hypomagnesemie Hyperkalemie se objevuje u jedinců s Addisonovou chorobou
Napadení
vnitřními parazity, zvlášť u mladých psů mohou být příčinami záchvatů
pravděpodobně protože je provázeno řadou komplikací jako Hypoglykemie,
Hypokalcemie a intoxikacemi. Během léčby je třeba vzít v úvahu i možné
alergie na potravu a rizikové potraviny vyřadit z jídelníčku. Rizikové
jsou i toxické prvky napřílad organické fosfáty, těžké kovy jako olovo
a rtuť, antiparazitální přípravky a předávkování doplňky k potravě.
Onemocnění mozku jako meningoencefalitida, nádory, patogenní anomálie a
post traumatické leze by měly být brány v úvahu jako možné příčiny
epilepsie. V kontextu tohoto článku nemůžeme uvést kompletní přehled.
Zkušený veterinář nebo veterinární neurolog se musí spolehnout na
zdravotní záznamy psa, jeho věk, typ záchvatu, neurologické a obecné
vyšetření psa, plemenné dispozice, informace o jeho sourozencích a
předcích a další informace a určit správný postup. V závislosti na
příčině záchvatů, je možné určit postup léčby a také se rozhodnout o
případném chovu na tomto zvířeti. Předčasné závěry o dědičnosti v
případě daného psa mohou vést ke špatnému způsobu léčby (např.
anitepileptika v případě kdy je nutné změnit složení stravy) a také ke
špatnému rozhodování v rámci chovatelského programu. Jak jsem již
uvedl, pokud není možné určit příčinu získané epilepsie, je jí třeba
považovat za dědičnou. Je méně škodlivé považovat jedince za geneticky
postiženého a vyřadit jej z chovatelského programu než jej považovat
jeho nemoc za získanou a dále chovat v linii postižené dědičnou
epilepsií. Pokud jsme provedli všechna potřebná vyšetření a nenalezli
jsme příčinu získané epilepsie nezbývá nám než předpokládat že
epilepsie je zděděná. Pak stojíme před rozhodnutím chovat na příbuzných
jedincích. Toto rozhodnutí je osobní věc a nehrají v něm roli jen
genetické faktory ale analýza dědičnosti, nebo předpokládané dědičnosti
je v rozhodování o tom zda příbuzné jedince vyřadit z chovu či nikoli
velmi důležitá. Dědičná epilepsie se může přenášet, a také se přenáší,
všemi známými způsoby. Dědičnost vázaná na pohlaví je dokumentovaná
pouze u některých metabolických příčin jako například
neurodegenerativní poruchy které epilepsii způsobují, nikoli však u
epilepsie samotné.